Přišla
jsem si cizí, nový byt, nový život, nová cesta. Od té doby, co
jsem opustila pohodu domova, odpoutala se od rodičů a byla donucena
žít svůj vlastní život, postavit se na své vlastní nohy,
přiznám se – je mi z toho stále nějak nevolno. Mám strach jak
vše budu zvládat. I přes mou pečlivou povahu, možná trochu
perfekcionistickou povahu, vím že to bude o zuby. Dokončila jsem
tříleté studium zakončené titulem bakalář, jsem z toho stejně
odvařená, jako jsem byla, když mi přišel dopis z univerzity o
přijetí. Práva byly vždy mým snem, nebo možná mých rodičů,
nejspíš si chtějí dokázat, že nejsem až tak hloupá. Ráda
bych je přesvědčila, že se svým životem dokážu udělat víc,
než se očekává. A jsme opět u toho, plním požadavky ostatních,
očekávání ostatních. Nebylo to ale vždycky tak. Zhruba deset
let zpátky začla má první vzpoura proti rodičům. Pamatuji si
jak byl tehdy můj otec naštvaný. Jejich malá blonďatá princezna
'Dajána' potají kouřila na zahradě. Dnes se tomu musím smát,
ale výprask, který za to následoval nebyl ani trochu příjemný.
Vždy jsem byla oproti spolužákům pozadu, vždy jsem vše zkoušela
jako poslední.
Diana
se posadila na zabalenou bílou, luxusní sedačku z kůže a
zhluboka se nadechla, poté se rozhlídla po prázdném, velice
prostorném bytě v centru Prahy. Sama by se na takový přepych
nezmohla, pokud by ji rodiče nevystrnadili z jejich domu a neposlali
ji do nového bejváku. Byt za titul, tak kdysi zněla dohoda a tak
bylo učiněno. Nakonec se ukázalo, že Dianu studie bavily.
Nechodila se bavit, narozeniny trávila s rodinou a nejbližšími
přítelkyněmi. Čekaly na ní další roky plné studování,
ležení v knihách a ani si je nepředstavovala jinak. Chtěla být
ceněná právnička o kterou by se klienti prali a ona je musela
odmítat. Jenže k tomu byla ještě dlouhá cesta. Rukou přejela po
pohovce a pak si povzdechla, možná kdyby měla alespoň kočku nebo
psa? Nebyla typ člověka, co by měl vlohy se o něco, nebo někoho
starat. Na intru zabila i kaktus, jenže tento obrovský byt přímo
volal po společnosti a pokud si tedy nehodlala hledat ihned muže na
společné bydlení a několikrát se spálit, pes byl to pravé
ořechové. Zvedla se a pomalu šla vybalovat a stěhovala nábytek
na místo, kde chtěla aby bylo. Po dlouhém dni byla spokojená,
avšak čekalo ji několikrát tolik práce. I přes to zavolala
Sabině, její nejlepší kamarádce, s kterou se znala již od
dvanácti let a věděly o sobě naprosto vše. Byla to nejspíš
jediná osoba, které věřila. Jejich vztah byl zvláštní, byly
schopné se pohádat kvůli maličkosti a nebavit se spolu několik
měsíců. Pak vždy jedna z nich ustoupila a omluvila se, většinou
to byla avšak Diana. Sabina bydlela kousek za Prahou a naštěstí
se uměla dobře provdat. Manžel byl muž z bohaté rodiny vedoucí
prosperující firmu a on ji měl sdědit a pokračovat ve vedení.
Svou manželku nezahrnoval jen láskou, ale také penězi. Nejspíš
proto si ho Sabina tak vychvalovala, nemohla si stěžovat nad
nedostatkem jídla, či nedostatkem designerských kousků. Diana
vždy sledovala módu, ale nikdy se nepokoušela nakupovat u Diora a
nosit Louboutina. Na to byla specialistka Sába. Jelikož lednice
zela prázdnotou, došla do blízkého obchodu nakoupit. Ulice Prahy
ožívaly, horečka sobotní noci. Po několika dalších minutách
se vracela s nákupními tašky a flaškou dražšího vína v
podpaždí. Její kamarádka stála opřená o bílé BMW a
dokuřovala cigaretu. Dia věděla, že bude mírně znechucená
čekáním. Hodlala si ji však usmířit dobrotami.
„Sláva,
že jdeš! Člověk by tu mohl vystát ďůlek, než ty přijdeš!
Byla jsi nakoupit? Doufám, že jsi koupila něco dobrého, zkomírám
hlady. Adam není celý víkend doma, tak jsem nevařila a do centra
se mi na jídlo nechtělo. Nezajdeme si na večeři? A nebo jsi
vařila? Panebože ty vypadáš, děje se něco?“ Luxusní botou
zadupla nedopalek cigarety a ani ji nenapadlo pomoci s taškami. To
byla celá ona. Až když stály společně u výtahu, vypadla z ní
nabídka o pomoc. Dia zavrtěla hlavou.
„Jsem
v pohodě, Adam není doma? Kam jel?“ První co ji napadlo, byla
nějaká sličná dáma. Avšak, nechtěla kazit slibný večer.
„Co
já vím, asi služební cesta, něco říkal, ale neposlouchala jsem
ho. Páni, máš super bejvák, to ti platili staroušové? Ty máš
stejně život!“
„Jojo,
dárek za bakaláře. Kdysi mi to slíbili a já na to úplně
zapomněla. Je to tu fajn, ale než si zvyknu, to bude trvat.“ Jen,
co to dořekla – nesla tašku s nákupem do prostorné kuchyně a
jídlo zandavala do ledničky či skříněk. Poté otevřela
ananasový džus a nalila oběma do sklenek. Skleničku poté donesla
černovlasé kamarádce, která se uvelebila na sedačce. Byla
zvyklá, že první dvě hodiny povídá jen ona a Dia se nedostane k
řeči. Měla vždy alespoň čas pozorovat svou hnědovlasou prsatou
kamarádku. Bylo jí hned jasné, proč po ní už od mala muži
letěli více. Byla atraktivnější, typický ideál krásy. Obličej
sice už prošel plastikou nosu a nacházelo se na něm daleko více
rušivých elimentů, jako byly falešné řasy, či příliš tmavý
make up. Ale byla to Sába, ta kdyby neulovila chlapa, co se jí
líbil, tak by bylo něco zle.
„Neuvěříš
mi, koho jsem dnes ráno potkala!“ Padly zábrany a Diana se
uvolnila, padla také flaška vína.
„Koho?
Nějakej sexy kousek s kterým konečně založíš rodinu a postavíš
na terase strom?“ Dia se začla smát a pak zavrtěla hlavou.
„Nevím
jestli si na něj vzpomínáš, jeden z mých vztahů před tím, než
jsem se dostala na vejšku. Byla jsem z něj docela dlouho vyřízená.“
Čekala na vykulení Sáby očí, či jen přikývnutí. Stoprocentně
nevěděla a tak pokračovala. „Tehdy jsem do něj byla šíleně
zamilovaná, jmenoval se Leo. Určitě víš koho myslím,
černovlasej, hnědý oči. Hodně mi pomáhal, vydrželo to půl
roku a pak mě poslal do háje, protože mě vlastně nemiloval. Víš
kterýho myslím, že jo?!“ Sába slabě kývala hlavou. Nevěděla.
„Posloucháš mě vůbec někdy?“ Pronesla zoufale Diana a pak se
začala smát.
„No
a co s ním je?“
„Potkala
jsem ho dnes ráno, bydlí někde blízko týhle ulice, docela se
divil, že bydlím v Praze. Je to docela nezvyk, přestěhovat se z
Pardubic do takové metropole.“
„Takže
jste se bavili?“
„Jo
to jo, bavili, jenže on mě jako bonus pozval na večeři. Prý
zítra, pokud mám čas a dal mi taky jeho telefoní číslo. Chápeš
to, po třech letech, co se neozval mi prostě řekne, ať s ním jdu
na večeři. Já ty chlapy nesnáším, nejhorší je, že ho asi
furt miluju! Choval se ke mě tak hezky! Tedy až na tu část, kdy
mi vlastně vysvětlil, že si půl roku užíval dost peprný sex a
žádné city v tom nebyly. Achjo, co mám dělat?!“ Sába se
snažila nesmát, Die taky cukaly koutky.
„Je
to parchant aby jsi věděla! Je ještě hezčí než byl předtím,
víc namakanější. Doslova Zeus mezi chlapy. Aspoň těmi mými.“
Poté se začly smát obě. Dia na něj neměla moc dobré vzpomínky,
sice se choval krásně, ale co ani její nejlepší kamarádka
nevěděla, byly jeho mouchy a to, výbušná povaha a psychické
týrání. Tenkrát ji několikrát uhodil, ale zamilovanost ji
nalhala, že to bude v pořádku. Poté přišlo na řadu oné
psychické týrání. Vždy využil všech chyb, všech nejistot a
použil to proti ní. Diana se tehdy psychicky složila a chtěla si
vzít život. Jenže jak moc uměl ubližovat, tak moc dokázal léčit
a tak ji zoufalý čin rozmluvil. Leo pro ní byl zvláštní úkaz
kluka, byl to pro ní alfa samec, neskutečně jí přitahoval a ona
na něj potajnu stejně myslela. Rozchod byl devastující, slzy,
kila navíc. Jenže stále se nacházely i horší rozchody.
Sabina
už usla a tak jsem ji přinesla peřinu a polštář a přikryla jí.
Nebudu jí budit, aby se přesunula do postele, byla by zbytečně
mrzutá a pak by se ještě roztahovala. Potajnu jsem si od ní
vytáhla jednu cigaretu Marlboro a šla si zakouřit na terasu. Stála
jsem tam opřená o skleněné dveře a dívala se na hvězdy, bylo
příjemně. Čas akorát na přemýšlení. Nevím čím to bylo,
ale nejspíš alkoholem v krvi. Cigaretu jsem položila na parapet u
okna do obýváku a došla si pro telefon. Byly dvě ráno, jsem
možná hloupá, neměla bych to dělat, nasrat. Do ruky jsem si zpět
vzala cigaretu a z papírku schovaného pod obalem telefonu jsem
namačkala telefoní číslo, telefon přiložila k uchu a popotáhla
si z cigarety. Telefon dlouho vyzváněl a poté se z něj ozval
ospalý hlas. Leo. Tak jak jsem si jeho hlas pamatovala, ten hlas
plný sex appealu. Slabě jsem se usmála. Vzbudila jsem ho, měl by
být naštvaný a křičet na mě, ale já.. já ho potřebovala
vidět. Ze začátku mě vydíral, že mě udá na policii za rušení
jeho spánku, vtipkoval. Využila jsem jeho dobré nálady a
nenápadně se nabídla na krátkou návštěvu. Oba jsme věděli, o
co půjde. Já to potřebovala. Bylo to již dlouhou dobu a vlastně,
on byl poslední. Naivně jsem věřila, že by se povedlo vztah
znovu rozvést, přeci jen jsme oba zestárli a nějaký cit by se v
něm probudit mohl. Jenže, to jsem asi vážně naivní. Poté, co
jsem položila telefon jsem se běžela převlíknout, vyčistila si
zuby a zavolala si taxíka. Ukázalo se, že bydlel o pár ulic dál
a jít pěšky v tuto noční hodinu by bylo naprosto nerozumné. A
já jsem všechno jen ne nerozumná.
Zazvonila
jsem na jeho zvonek a po odzvonění se dostala k němu nahoru. Nikdy
se nezmění fakt, že by bydlel v bytě s výtahem. Vždy si vybral
byt v posledním patře, snažila jsem se pro to mít pochopení, ale
momentálně se mi zlehka motaly nohy. Čekal pouze v boxerkách mezi
dveřma. Stála jsem před ním bezeslov. Vážně zkrásněl.
Vzbudily se ve mne všechny city, co jsem pro něj schovávala a ani
jsem nevěděla, jeslti jsem ráda že tu jsem a nebo si nadávala.
Rozhodně jsem si připravila podpásovku. Pustil mě k němu a poté
co jsem si svlékla koženou bundu a Sáby drahý boty, mě pohladil
po zádech. Podbříškem mi přeběhlo stádo slonů a moje svatyně
se ozvala. Potřebovala jsem, aby mi byl nejblíž. Aby mi dokázal,
že je to on, co mi chybí.
„Proč
jsi tady?“ Zeptal se po chvíli, co mě bříškami prstů hladil
po klíční kosti. Ví jak na mě, po celou tu dobu si to pamatuje.
„Oba
víme, proč jsem tady. Slíbil jsi mi večeři.“ Zasmál se, ten
jeho zvonivý smích. Slabě jsem polkla.
„Tak
večeři jo? No, můžu ti nabídnout krmení pro hady, možná tak.“
To jsem se zasmála zase já. Oba jsme se na sebe omámeně zírali,
nevím kdo z nás první prolomil tu vzdálenost, ale neskončilo to
jediným polibkem, jediným přírazem a jediným sténem. Utápěla
jsem se celou noc a celé ráno v jeho dotycích a polibcích a
doufala, že to nikdy neskončí. Leo byl on, Leo je pan Božský,
Leo je ten, který tu bude vždy, i když si sám nebude jistý. Usla
jsem v jeho náruči, hlavu položenou na jeho hrudi. Byli jsme si
tak blízko a přitom tak daleko. Věděla jsem, že budu opět
trpět. Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm, který nejde
uhasit. Ale já to chci risknout, chci se znovu spálit. Chci, aby
věděl, že jsem tu pro něj kdykoliv. Otázkou je, zda to celou tu
dobu neví?
